Končím.

Už nemůžu.

Kolik smůly může člověk unést?

Opravdu hodně…?

Co myslíš kamaráde? Myslím tebe, můj jediný skutečný kamaráde. Internete – rád bych znal tvůj názor na můj život. Taky si myslíš, že já tu karmu mám tak nějak zasekanou už od samého narození? Taky se divíš, že i přes tisíce dobrých skutků, tajných darů potřebným a mnoha provedeným ošetřením zdarma nemám nárok na trochu štěstí? Tak teď ti tady vylíčím svou historii v kostce, protože jsem starší než ty a také ti vysvětlím důvody, proč už nedokážu žít. Píšu ti to proto, že to nemám komu říct. Neexistuje nikdo. koho by to opravdu zajímalo. Potřebuji to ale někomu převyprávět, abych si mohl svobodně naposledy zaplakat nad svým báječným osudem.

Už nemám peníze. Začínám mít hlad, pomalu umírám a je to vina naší vlády a nejvíc bývalého premiéra. Je úplně jedno, jak se zkouší kdo vyvinit – základní otázka zůstává – kdo mi zakázal podnikat a znemožnil mi vydělávat?

Bojím se hladu a enormní chudoby, už jsem to zažil a celý život dřu na to, abych si ksakru mohl koupit i pitomé rohlíky, nejen chleba. 

Tak začneme.

Jako dítě jsem do sedmi let vůbec nevěděl, že existuje nějaká televize. Takže místo zírání do skla jsem se záhy naučil sám – odkoukáváním – plést, háčkovat, šít a vyšívat, číst a psát a také si zcela o samotě hrát s kamínkama, s ničím a často i tiše trpět. 

První moje dětská vzpomínka je z doby, kdy mi byly asi tři roky. Ležím na studeném, oprýskaném nemocničním lehátku ve velké a potemělé místnosti a všude okolo jsou luxfery. Od te doby je bytostně nesnáším. 

Pamatuju si tu silnou emoci a cítím ještě dnes ten smutek. Ležím na lehátku, vím a chápu, že jsem v nemocnici, bojím se ale pohnout, nerozumím tomu, proč mě tady máma nechala, i když mě nic nebolí a proč šla pryč. Strašně dlouho jsem tam ležel. Plakal jsem a plakal. 

To mě poprvé odložila.

Nevěděl jsem, že jsme chudí… 

Až do třetí třídy jsem toužil například po svačině, jakou si některé děti nosily pravidelně. Rohlík rozřízlý vejpůl, namazaný máslem, složený a překrojený napůl. A zabalený v ubrousku. Rohlík stál tehdy přesně třicet haléřů, já jsem ho do školy však nikdy nedonesl. 

Pod pojmem zákusek si představujeme také každý něco jiného. Já třeba běžnou koblihu. Měl jsem ji totiž jednou, dvakrát ročně…

Vánoce?

Nevěděl jsem, ze můžu dostat i víc, než jen jeden dárek. To jsem zjistil až v 9 letech – užasle jsem pozoroval bratránka, když na naší vánoční návštěvě u tety v České Lípě – rozbaloval už třetí dárek… To jsem tehdy vůbec nepochopil, neboť takovou radost bych já asi ani neunesl. j

V sedmi letech jsem k Vánocům dostal buffy po kterých jsem toužil celý předchozí rok. Protože mě často zábly nohy, neboť jsme bydleli celkem vysoko – vlastně na horách. Dostal jsem je od Ježíška, nasadil si je a odmítl sundat. Opravdu jsem v nich tu noc i spal… 

Bál jsem se o ně, předchozí špatná zkušenost ještě zcela nezmizela z mé dětské paměti…

Stalo se to, když mi bylo šest. Dostal jsem tehdy taky boty. V dětském domově v Horním Slavkově, kam si mě maminka odložila. Protože asi byla nemocná a asi musela do nemocnice a o mě se určitě neměl kdo starat. Jenže když si pro mě zase po pár měsících přišla, boty jsem si domů vzít nemohl. Byl to můj jediný majetek – musely však zůstat k dispozici pro další děti. 

Doma jsem bohužel neměl hračky, v tomhle byla nemocnice mnohem lepší… 

Vlastně nejvíc vzpomínek mám z nemocnic. Byl jsem tam pořád – přitom mi většinou nic nebylo. Prostě se o mě neměl kdo starat a tak maminka vždy domluvila s doktory a se sociálkou, že jsem byl automaticky umístěn do nemocnice. Průměrně čtyřikrát ročně.

Nemožné? Aha…

Další dětské vzpomínky mám na brutální záhadné nemoci. 

Děs a síla

Je večer, máma topí v kamenech, sedí u stolu a luští jako vždycky. Protože už jsem se vykoupal, svítíme, jako každý večer, jen svíčkou. Najednou si maminka divně máchne rukou před obličejem, odfrkne si a začne se hroutit dolů pod židli – až na zem, kde sebou začne třískat a mlátit, až si rozbije hlavu o kamna. Naprosto vyděšený z vytrysklé krve, jsem zcela bosý a jen v pyžamu vyrazil ze dveří – dokázal jsem tehdy poprvé v životě odemknout! – a běžel jsem sněhem až k poliklinice, kde jsem dětskými pěstičkami tloukl do dveří, dokud si mě nevšimli a já je nedonutil jít hned se mnou. 

Všude krev, maminka počůraná, pokousaná. 

Bylo mi pět let a máma právě dostala první epileptický záchvat. 

Mámu odvezli do nemocnice a já zůstal sám doma, sedět na posteli, s krví na zemi a šíleným strachem. 

Spal jsem tehdy schovaný v botníku.

Časem, když mě z okna polikliniky viděli běžet, automaticky vycházel doktor…

V průměru jednou týdně.

A štítná žláza. A díky epilepsii mamince trochu vylezlo oko, musela na operaci, jinak by o něj přišla. A pak několikrát spodek. A potom mockrát žaludek. A samozřejmě do mnoha lázní. Tudíž já nedobrovolně taky. 

Anebo k tetě.

Kde mě vůbec nechtěli.

Když jsem tam byl, teta se právě vdávala. Strašně jsem se těšil. V sedmi letech vidět první svatbu!!!! 

Nakonec jen já, jediný, jsem zůstal doma. Neměl jsem totiž prý nic slušného na sebe. Tehdy jsem poprvé pocítil hluboké zklamání. 

Doma jsem měl jen jednoho medvídka. Pak také nůžky, skleničku čaje a v ní namočenou špulku nití – pořád jsem chudáka operoval. Mevídka jsem rozstříhl, vyndal mručítko a sešil chirurgickým stehem. Dodnes nevím, jak to, že ten steh umím od asi 4 let, ani jak jsem věděl, že je nit namočená ve žluté tekutině a že chirurg drží samotnou jehlu v nůžkách. Uměl jsem to bravurně – chudinka medvídek. Omlouvám se, medvídku můj…

Na různé prázdniny jsme jezdili daleko k druhé tetě, do České Lípy. Vysmátá rodina. Tenkrát. Máma říkala, že mě teta nemá moc ráda, protože jsem mnohem chytřejší než její děti… Cítil jsem to.

Maminku jsem neskutečně miloval a udělal bych pro ni všechno.

Dneska vím, že mě moje vlastní máma prostě nechtěla. 

Byl jsem opravdu vnímavý – už v pěti letech jsem vymyslel, jak udělat, aby si mě maminka všímala… 

Stačilo se chvíli šťourat v nose, trochu zarejpat prstíčkem a hned začala téct krev… A máma se začala starat, hladit mě a mluvit se mnou. A po tomhle zjištění jsem pravidelně, když jsme byli náhodou doma i s mámou, jsem absolvoval bolestivou tamponádu nosu na ORL, kdy dlouhou pinzetou rvou do nosu tampóny, které nakonec mám až v krku. No a tohle vylepšení jsem musel nosit vždycky týden a pak mi to z nosu vytrhli. Bylo to velmi, velmi bolestivé, ale stálo mi to za to. Máma totiž vždycky čekala před ordinací a pak byla na mě moc hodná… Dokonce jsem za svůj dětský život nasbíral celkem 5 angličáků. 

Jednou, asi v šesti letech, mě po třech dnech přerušovaného krvácení vezla dokonce záchranka…. A tehdy jsem asi jedinkrát cítil, ze mě má aspoň trochu ráda. Až v jedenácti mi zjistili, ze se mi téměř nesráží krev a že jsem měl vlastně už dávno vykrvácet… 

Možná jsem ji ještě zajímal v první třídě, tedy zpočátku a hlavně v noci, protože moje drsné černé můry a sny se po prvním seznámení se školním bazénem totiž nedaly jen tak utišit. 

Tím, jak jsem spadl do bazénu a neuměl vůbec plavat, chvilku se topil, aniž si toho někdo všiml, jsem tu scénu, kdy se nade mnou bezmocně zavírá voda a ja padám do neskutečný hloubky, viděl každou noc a budil jsem se hrůzou. Dnes vím, že jsem tehdy poprvé umíral :-) No oživili mě a do bazénu mě znovu dostali až ve druhé třídě a jen na tyči.

Počůrával jsem se do svých 13-ti let a matka na to nikdy nepřišla…

Zajímavá vzpomínka je také z nemocnice – v deseti letech. Je noc, jsem vzhůru, se sestřičkou na oddělení Hematologie, kde jsem v nemocnici Motol už v tomto roce podruhé. Měl jsem maličkou tukovou bulku. Jeden steh. Avšak už jsem tady téměř 4 měsíce. Takže teď, v noci, odebírám spícím diabetickým pacientům lancetou z prstu glykemii. 

A protože jsem si tehdy přivezl spoustu malých klubíček – zbytků vlny, za ty měsíce jsem si upletl první, vlastní mnohobarevnou vestu… Rukávy jsem tehdy ještě moc neuměl :-(

Podařilo se mi přemluvit sestřičku s doktorkou a tak jednoho odpoledne mě sestřička vyzvedla a šli jsme se projít do Prahy. Já byl poprvé v Praze, za ruku nádhernou sestřičku, na sobě svou upletenou vestu. Když se jí tehdy podpatek zasekl mezi dlažbu na Václavku a já ji pomohl, poprvé jsem pocítil touhu, aby onen okamžik nikdy neskončil. 

Učil jsem se latinsky s budoucími lékaři a sestřičkami. Celý život jsem chtěl byt doktorem. Měl jsem jasno. 

Nemám na mámu bohužel žádné hezké vzpomínky. Jen ty hodně smutné, kdy jsme mnoho dní za sebou papali jen uvařená kolínka pokapaná magim. Nebo chleba se solí. Nebo topinky. O víkendu ale super – občas jsme měli lečo! Myslel jsem, že takhle jedí úplně všichni. 

Maminka neměla nikdy dobrou náladu, ráda, velmi často a zaníceně vyprávěla, jak moc mě chtěla potratit a že je fakt hodně blbá, že se nechala tenkrát doktorem přemluvit. Mohla mít klid. Že jsem se nikdy neměl narodit. Vyčítala mi to hlavně, když mě páskem řezala za cokoliv. Ale alespoň měla nějakého koníčka… 

Ani se se mnou nebavila, nejčastější její odpověď byla: „Nevím.“ Na cokoliv. Dál pila kafe, seděla u stolu, kouřila a luštila. Ani nezvedla oči. Nezájem značka total. Netušil jsem, co je to nebe, proč se v zimě venku netopí, proč musím jist maso, proč je voda studená, proč ten mravenec tak bolí, k čemu je holící strojek a tisíce dalších. Matka prostě neodpovídala. Nechodila se mnou vůbec nikam. Odmalička jsem chodil ven, poznával svět a tvořil si názory zcela sám. 

Přinesl jsem ji jako dítě třeba kytky z louky. Nevědel jsem tehdy, že se kytky běžně ženám dávají, prostě jsem je tehdy natrhal z lásky, protože mi přišly krásné, svojí mamince. Byla tam chrpa, heřmánek a spousta travin. Ani nezvedla oči, nic. 

Zásadně nedávám ženám kytky. Nechci je totiž vidět zase v koši – kvůli tomu mě tehdy bolestivě píchlo u srdíčka.

Avšak tajně miluju frézie a tulipány.

Byl jsem celkem v devíti ozdravovnách a na deseti letních táborech. 

Neměl jsem díky tomu žádného kamaráda. Na prázdniny jsme jezdili k bratránkovi a tak jsem se nestihl ani já stát nečím kamarádem. Pár známých mám, ale nikdo, komu bych chtěl říct třeba nějaké tajemství…

Přitom jsem se tak strašně snažil, celý život,  aby si me kdokoliv všiml. Aby si se mnou chtěl někdo hrát. Jenže kluci se bavili hlavně o autech a já v prvním seděl až v deseti letech. Kromě sanitky. Tu jsem uměl i pěkně nakreslit odmalička.

Auta jsem na ulici nedokázal vůbec rozeznat. Takže kluci nic moc. 

Ale s holkama jsem si od dětství náruživě a často v družině anebo u nich doma hrál na doktora. A to bylo boží. 

Uměl jsem opravdu krásně zpívat. Byl jsem sólista sboru. Dokonce až v Sokolově jsem zpíval sólo na prvního máje. 

Matka ale neviděla nic z toho :-(

Hodně zlá emoce / Jednou, v deseti letech, letní prázdniny..

Vracím se z tábora a těším se domů, do Kraslic. Jenže tam nejedeme. Už bydlíme v České Lípě. Maminka má pána a já nového tatínka. Všechno nové. Nedostal jsem ani malou možnost rozloučit se. S paní sousedkou Žoltákovou a Urbanovou, se spolužáky, s nikým… Už jsem nikoho nikdy neviděl.

Nová škola, nová zubařka a podezření na krvácivou chorobu. Super, konečně mám svou těžkou, vzácnou a nevyléčitelnou chorobu. Hemofilii. Do té doby jsem chodil na karate, sportoval, řádil, prostě žil, jako dítě. Najednou mi ta hnusná doktorka říká, že všechno končí, slyším, jak radí mámě, aby mi molitanem podšila všechny věci – abych se jako neuhodil, můžu prý jen do a ze školy a jinak sedět doma.

Nenáviděl jsem ji. 

Nic mi nebylo, přesto jsem v sedmé třídě zameškal 740 hodin. První čtyřka.

Nakonec výběr povolání. Já chtěl na zdrávku a pak na medinu. Měl jsem jasno. Matka ale taky. Šla si popovídat s doktorkou a pak, když jsem tam šel já, tak slyším jak mi ta hnusná rigidní nechutná katolička v doktorském plášti říká, že mě na zdrávku nepustí, že bych se mohl píchnout o jehlu a vykrvácet. Takže mi s mamkou vybrali učnák – prodavač potravin. A tam se jako nepíchnu nebo neříznu?

Dneska vím, ze matka neměla prachy na internát. A tak prostě rozhodla jinak. 

Nenáviděl jsem tu školu. Lidi okolo mě, stejně starý lidi, měli jedinou, životní touhu – udělat výučák a jít pěkně makat. Třída debilů s iq hranatého kola. Podle matky a doktorky ale stejně půjdu v 16-ti letech do invalidního důchodu. Tůdle. Důchod jsem odmítl a nechtěl už ani k doktorce.

Sabotoval jsem tu nenáviděnou školu, jak to jen šlo. Dokonce jsem jedné učitelce vyhodil z okna penál. 

Jenže přišla matka za ředitelem, poplakala nad svým zdravím a pak poplakala nad mým, jakej jsem prý chudák nevyléčitelně nemocnej. Takže jsem mohl provést úplně cokoliv a nevyhodili by mě. 

Ze školy jsem se tedy dostal až ve třeťáku, po spolykání mnoha diazepamů. Myslel jsem to vážně, už jsem prostě nechtěl žít. 

Byl jsem značně unavený. Sice mi bylo jen sedmnáct, ale od jedenácti, od doby co jsme byli v Lípě, jsem musel makat. Chtěl jsem třeba kazeťák. Matka se jen usmála a řekla – tak si na něj vydělej.

Nebo rifle. Tak si na ně vydělej. Ve dvanácti letech…

Přišel jsem na mnoho způsobů, jak vydělat penízky. Jedno léto jsme například tři páni kluci z jednoho paneláku chodili každý den cca 18 km tam a 18 km zpátky s batohem nakopaných brambor. Objevili jsme tam totiž pole. 

Odpoledne jsme pak ty brambory prodávali za 3 Kč/kg u silnice. Ve dvanácti letech jsme měli každý den tři stovky! Koupil jsem si dvojče za 1050 Kč a zbytek peněz s hromadou brambor nechal mámě. A nějaké brambory jsme prodali dokonce i do zeleniny! 

Velká dřina, ale stálo to za to.

Naučil jsem se plést pomlázku a hned na jaře stál před velkoprodejnou. Za 12 Kč kousek a za pár dní jsem měl pětistovku.

Dobrý peníz, pro kluka 13 let… 

Další léto jsem měl jiný nápad. Koupil jsem si jednu okenu, naředil ji do třech láhví – popadl hadry a v půl třetí odpoledne šel na parkoviště k nemocnici. Jak přijížděli návštěvníci, přiskočil jsem k řidiči a zeptal se, jestli nechce umýt okno. Byl jsem rychlý a dostal vždy desetikorunu, někdy dokonce dvacku. Každý den jsem díky tomu měl 300 až 400 Kč. Peníze jsem dával mámě, sám jsem šel jen jednou, ze zvědavosti, do restaurace. V restauraci jsem byl poprvé a chtěl jsem stůj jen pro jednoho.  Dal jsem si smažák a jarní polévku! Koupil jsem si taky rifle a boty. Teprve mnohem později se objevili na benzínkách podobní brigádníci…

Další léto jsem našel zase něco jiného. Protože jsem byl už zvyklý komunikovat s cizíma, tak když jsem se procházel po Vietnamské tržnici, oslovil jsem jednoho prodejce a začal mu pomáhat. Nakonec jsem dokázal prodat za den i dvacatery šaty. Vymyslel jsem totiž převlékací – zkušební kabinu přímo na trhu z plachet, takže prodej byl lehčí, neboť argument – co když mi to nebude? – najednou neobstál.  Navíc v té době neuměli vietnamci ještě česky a já už měl slušné prodejní dovednosti.

Matce jsem tehdy dohodl hlídání malého Vietnamce… Příznačně, po 30-ti letech, mám dnes studio cca 100 metrů od místa, kde jsem slavnostně vymyslel převlékací kabinku :-)

Táhlo mi na patnáct a měl jsem najednou víc potřeb. Třeba deodorant, nebo kadeřnictví. A proto jsem po škole chodil každý den, po celý rok, prodávat do večerky, kam jsem se sám přišel nabídnout. Za dvacet na hodinu. Souhlasili a vzali mě…

Objevil jsem Nei Report.  Neskutečný časopis! Měl jsem už celou jednu bohatou sexuální zkušenost, a protože jsem četl od 5 let prakticky všechno – byl jsem přece furt sám v nemocnicích – tak jsem jen tak, cvičně, napsal něco jako povídku. Erotickou. A poslal jsem to do Nei Reportu. Musel jsem ale uvést jako autora mamku, bylo mi jen patnáct. 

Za každou povídku jsem dostal 500 Kč! Pecka. Neměl jsem zkušenosti, ale moje povídky byly moc oblíbené. 

Začal jsem psát tenkrát i detektivní příběhy s hádankami pro místní deník. Šlo to samo. Mám asi dar slova.

Kousek od večerky býval hotel. Šel jsem tam jednou s dotazem na brigádu a od 16 let tam následně pracoval jako recepční. Někdy i v noci. Byl jsem skromný a doma, ve svém pokoji, kde jsem měl jen dvojče, postel a skříň plus pět angličáků, kde nebyly na zdech ani tapety, jsem jenom poslouchal rádio – RCL hitparádu. Každý týden jsem nahrával a poslouchal. 

Soused – hudebník – prodával tehdy věž – a byla i na CD!!!! To jsem moc a moc chtěl. Moc. Hodně jsem musel makat a šetřit. Celý rok. Ale, k 16 narozeninám jsem si ji za 5500 Kč koupil. Neměl jsem sice žádné CD, ale sobotní hitparádu Top Twenty and Five Hot News Frenkyho Micka jsem mohl nahrávat nyní ještě kvalitněji. První CD, za měsíc, stálo 899 Kč a bylo to dvou CD. Po roce jsem jich měl asi 7. Utratil jsem za ně vlastně všechny vydělané peníze. 

Dál jsem pracoval v hotelu jako recepční a takhle jednou večer za mnou přišel kluk, kterého jsem od vidění znal z vedlejšího paneláku. Že je prý DJ a že se doslechl, ze mám nějaká cd. Jestli mu je nepůjčím. Se asi zbláznil? Nechal jsem se ale ukecat s tím, ze půjdu s ním a na svá CD budu dávat osobně pozor. Další večer jsme se tedy sešli v Charlestonu. V baru, diskotéce… Nikdy předtím jsem na diskotéce nebyl. Užasle jsem DJ Martina pozoroval, on střídal moje CD, mluvil do mikrofonu a lidi radostně tancovali. Nechápal jsem, jak to, že ta muzika může hrát v noci takhle moc nahlas…

Nadchlo mě to a proto jsem souhlasil, že se tam sejdeme i příští den. 

Byl jsem tam, natěšený a se svými CD. Jenže on nepřišel. V Charlestonu už asi tak 80 lidí, nervózní číšník přiskočil ke mně s otázkou, kdy asi tak začnu hrát… Já mu hned říkám, že nejsem DJ a že na něj jen čekám. 

Nemám ho srát a začít hned hrát nebo dostanu do držky. 

Nic jsem neuměl ani zapnout, proto mi to číšník pustil a abrakadabraka, byl jsem DJ. Celé prázdniny jsem hrál a hrál a koupil si tehdy spoustu (asi 10) CD. Po odpoledních jsem ještě stále prodával ve večerce, peníze jsem přece potřeboval pořád… 

Konec prázdnin, poslední diskotéka v Charlestonu a na konci mi číšník povídá – tak a teď zaplať za Martina jeho útratu. Vytřeštil jsem oči. On to myslel vážně! Ten ksindl číšník mě vyhodil ven a nechal si všechna moje CD. Později jsem se s ním setkal znovu. Asi za deset let. V mém studiu. Poznal jsem ho a před očima mu roztrhal návrh, na který mnoho měsíců čekal. A poté, co jsem se mu připomenul, jsem ho radostně vyhodil. A plakal jako kdysi já. 

Nicméně jsem ale hrát už nepřestal. O víkendech diskotéky a přes týden večerka plus škola. Jednou za mnou takhle přišel do večerky nějakej pán. Bylo mi sedmnáct, byl jsem dost hezký, chytrý… 

Pán nabídl trochu jinou práci. Dostal jsem tehdy 10000 marek. Bože, to bylo 170000 Kč. Dneska by ho zavřeli minimálně na dvacet let :-)

Přišel jsem domů a půlku dal bez jediného slova mámě. 

I v 17 jsem pořád poslouchal hitparádu. Protože jsem docela stabilně hrál a lidi mě měli rádi, dovolil jsem si napsat do RCL. Rychlá odpověď mě překvapila – pozvali mě do studia na hlasovou zkoušku. 

Jsem jsem tam vlakem… sám.. No pěkná dálka od vlaku, asi 6 km. Zkouška dopadla tak, jak dopadla – domluvili jsme se hned na tom, že o víkendu začínám. 

Jel jsem tedy znovu vlakem. Už jsem byl ale chytřejší – věděl jsem, že je to strašně daleko a tak jsem na nohy natáhl novinku – brusle. Boty jsem si ani nebral, na co přece… 

Vystoupím v Liberci z vlaku a celá třída Dr. Milady Horákové byla rozkopaná. A já brusle na nohách. Neuvěřitelný problem…

Do rádia jsem s pláčem dorazil o 40 minut později. Už mě ale nepustili dovnitř.

Dál jsem teda hrál, měl holku – stabilní diskotékovou hopsandu a dál chodil do nenáviděné školy. Ignoroval jsem veškeré učivo, vlastně ani nebylo třeba se učit, ale jednou mě nevím proč napadlo, že se naučím německy, asi abych tý krávě učitelce alespoň trochurozuměl. Trvalo mi to jen týden. A už mě najednou nechtěla zkoušet ;-)

Asi za půl roku nato, mě kvůli písničkám napadlo, že se naučím i anglicky. Naučil jsem se nazpaměť celou učebnici i s detailní gramatikou. Za týden. A dodnes ji celou umím.

O tom, že jsem už dál nemohl chodit do té šílené školy, jsem ti, milý internete, už psal. Takže jsem se pokusil zabít.

Vrátil jsem se z nemocnice, kde jsem nezůstal ani dva dny poté co mi stihli vypumpovat žaludek. Najednou matka nepotřebovala abych byl prodavač. Okamžitě jsem skončil. Hurá!

Jenže víkendové diskotéky už nestačily. 

No co, uměl jsem dva jazyky, napadlo mě, že je můžu začít doučovat. 

V mém pokoji byly jen betonové zdi. Bez tapet. Postel, skříň, stolek a dvě židle plus pět angličáků a věž. 

Telefon jsme neměli a ani naši známí tuhle drátovou šílenost neměli. Internet – ty – jsi tehdy ještě nebyl. Napsal jsem tedy na linkovaný papír ze sešitu sto inzerátů svou rukou, zjistil číslo budky u nás v Dlouhé ulici, všechny inzeráty rozvěsil do budek v celé Lípě a čekal každé odpoledne v blízkosti našeho sluchátkového zařízení. 

Brzy jsem doučoval spoustu mladých. Náhle začali chtít i dospělí… Koupil jsem teda lepší stůl a také tapety.

Učil jsem každý den. Tři roky. Dospělo to až k tomu, ze jsem učil školky a finanční úřady v celém okolí. Paráda… Neměl jsem zpočátku živnost, ale kupodivu na to nikdo nikdy nepřišel i když jsem si identifikační údaje na dokladech vymyslel :-) Šlo mi to moc dobře… Dokonce jedna klientka zdědila dům, nepotřebovala ho a tak mi ho pronajala. 

Jenže, v tu dobu jsem učil i v jedné rodině, kde zrovna kvůli dluhům prodávali byt a tak mi jich bylo lito. Jsem citlivý a lítostivý. Ty dva dospělé a jejich pět dětí jsem si nastěhoval k sobě do domu. To mi bylo 18. Zděšený jsem však koukal, jak děti jedí jen polévky ze sáčku, jak strádají a vzpoměl jsem si na mě a na kolínka s magim. A tak jsem začal vařit…

Nakonec jsem kvůli nim o domek přišel. Nikdy mi ani nepoděkovali.

Jednou, bylo mi už dvacet, v přestávce mezi žáky, kouřím na balkóně a poslouchám rádio. Místní Crystal. Že hledají moderátory. Z dlouhé chvíle jsem tam poslal sms. Už jsem totiž měl telefon. Na splátky – Dancal hp 2711. 

Odpověděli a pozvali mě. Mám dokonalý hlas, neustálým přednášením vycvičený. Takže hned večer chtěli, abych přišel zkoušet hrát. V rádiu!

I přišel jsem a ve studiu jenom spěchající technik. Říká – tady jsou CDčka, tady technika a tady telefon na mě kdyby něco, ale neruš, jdu za svojí holkou :-) Jo a chceš naučit pouštět CD? Jojojo. Hrábl tedy mistrně oběma rukama do regálu s CD, asi třicet jich vytáhl a z výšky pustil na zem.  S tím odešel a mě zbývaly právě dvě minuty do konce písničky. 

Po měsíci už jsem hrál na plný úvazek v ranním primetime. Měl jsem přítelkyni, život se celkem dařil. Hrál jsem všude. Dělal rozhovory se známými lidmi, jezdil jako moderátor na koncerty, zcela jsem opanoval trh s diskotékama v okolí a nastavil také nové ceny… Společně s legendou diskoték Vlastíkem jsme se starali asi o 10 klubů. Ceny jsem tehdy nastavoval a dohadoval jen já, Vlastík to bohužel neuměl…

Mezitím se matka rozvedla, protože ji řezal. I když měla 40 kilo, epilepsii, rakovinu žaludku, rakovinu dělohy, umělý vývod pro krmení tekutou stravou, atd. Samozřejmě jsem si ji vzal do našeho bytu, v bytě 3+1 jsem jí udělal pokoj a jako invalidka si tam žila celkem pěkně. 

Byl Silvestr. Vrchol diskoték. Před rokem jsme začali rozjíždět Oldies Centrál a na Silvestra jsem dohodl pro mě 10000 Kč za hraní. 

V devět ráno na silvestra radostně vstanu, jdu pozdravit mámu a matka je ve svém pokoji úplně celá mrtvá. Ve svých 46 letech. Tak jsem najednou ani nějak neměl už náladu na diskotéku nebo oslavy. Tehdy jsem právě skončil s hraním. Nedávno jsem se ale do Centrálu vrátil…

Trochu jsem se tehdy zhroutil, udělal menší průser a dostal trest. Veřejné práce – 100 hodin. Přišel jsem na mediační a probační službu a oni říkají – máme tady zametání chodníku anebo výrobu stránek pro jednu školu. 

Ne, každý můj ksicht zná. Já přece nemůžu zametat. A tak jsem zvolil stránky. Neveděl jsem vůbec,  co to je, ale koupil jsem si učebnici, půjčil si notebook a za týden jsem zvládl základy HTML. Za měsíc už CSS a vlastně ty víš, co s tebou všechno parádně umím…

Nakonec jsem udělal mnoho a mnoho stránek, třeba i moje studiové stránky jsem dělal já. Jsou dokonce v AMP. Asi jediné v Lípě :-) Tenhle trest mi zásadně změnil život – nedávno jsem potkal ve studiu tu úředníci z mediační služby… Po chvíli jsme se poznali a paní tvrdí, ze jsem byl první v historii, kdo nešel zametat. Tak se o mě prý učí i na justiční akademii. Tento trest měl tedy smysl – napravil mě a zároveň poskytl nové možnosti. A narodil se mi syn. Jenže ono to nefungovalo, přítelkyně vzala syna a musela odejít, fyzicky totiž útočila na mou nemocnou mamku a to jsem nemohl přecházet. Zhrzená přítelkyně mi za odměnu i přes veškeré vyhrané soudy syna až do 7 let neukázala. Neměl jsem jedinou možnost nějak zasáhnout do jeho socializace, do upevňování správných návyků, nemohl jsem ho nic naučit, bohužel, ode mě nekoukal zhola nic :-(

Našel jsem si novou slečnu, brzy byla svatba. Pomalu jsme za pár let našetřili na domeček. Hurá. 

Po roce a půl rekonstruováno. Všechny peníze pryč. Po dalších sedmnácti dnech přišla povodeň… Koukali jsme, jak nám voda ničí čerstvě odmakaný majetek. Pojišťovna řekla, ze máme výluky…

Milion a půl škoda, díky výlukám bez pojistky. 

Málem jsme to ani jeden nedali. 

Manželka to teda nedala: dostala roztroušenou sklerózu a nakonec odešla. Domeček jsme po 16 letech manželství prodali…. 

Já jsem to taky teda nedal: konečně mám svou vlastní, druhou, těžkou a nevyléčitelnou chorobou. Hidrodenitidu! Teď teprve jsem začal poznávat, co je bolest.

A takhle kdysi jednou mi volá bratranec, cože prý dělám. Ať se přijdu podívat, prý je na tetování. 

A bylo to. Za rok jsem měl svoje studio a fungovalo dokonale. Dělal jsem mnoho kérek, hromady piercingů.  Po sedmi letech jsem si ale při sekání trávy usekl prsty na pravé ruce,  což při tetování mírně vadí…

Studio jsem tedy zavřel. 

Alespoň jsem ale jel s manželkou na dovolenou do Egypta. Jeli jsme na moře, pozorovat delfíny. Cvakal jsem jako blázen, přesto žádná fotka nevyšla. A když jsme se vrátili, rozhodl jsem se koupit pořádný foťák. Stálo to přes 150000 Kč. Na splátky. Jenže takhle drahej foťák jaksi neumí fotit sám… Dva roky jsem se tedy učil fotit.  Aparát všude s sebou. Pak jsem fotky poslal do světa a hle – úspěch :-) Moje fotka lva se prodala už více než 10000x :-) Ve světě jsem tedy uspěl, tak jsem začal učit fotit manželku. Nakonec jsme spolu provozovali stránky o svatební fotografii, jezdili jsme fotit po celé republice a  byli jsme fakt hodně dobři… až do povodně, která nám vzala auto, věci na sebe, techniku, všechno. Ten den, v srpnu 2010 jsme fakticky skončili s focením.

Chvilku jsem dělal stránky, chvilku jsme měli půjčovnu čtyřkolek. Až se stavil jednou známý a říkal, že pracuje v O2. Napsal jsem tam. 

Vzali mě, trochu neochotně – kvůli viditelným tetováním, ale po dvou měsících jsem se vyhoupl na vrchol v prodejích a nadlouho tam zůstal.

Můj plat byl fantastických cca 160000 Kč měsíčně, necelé tři roky. 

Dal jsem práci dvěma známým, oba tím získali rozlet v nelehké situaci…

A jednou, při cestě z práce, jsem se rozhodl odstranit si tetování z hřbetů rukou. Přece jen, stále v obleku, u klientů a potetované ruce. Překvapilo mě, ze objednání trvá tak dlouho. Ve zkratce –  za měsíc jsem měl stejný laser doma. Nechtěli mi ho prodat, prý musím mít živnost na porušování integrity lidské kůže, provozovnu, zabezpečenou místnost, atd. Všechno jsem měl, vyřídil, sehnal. A tak jsem znovu otevřel studio a začal studiovat. První laser stál asi 300000 Kč. Koupil jsem si ho pro sebe, studio jsem veřejnosti otevíral jen párkrát měsíčně. Rozjelo se to tak, že jsem odešel z o2. Koupili jsme další laser, potom liftron, potom ještě laser epilii, potom laser PicoBEAM – a najednou mám v jedné místnosti stroje za lehce nad tři miliony. 

Jsem už mnoho let piercer a jsem hodně dobrý… dělám to od 16-ti let. Chodili za mnou se špendlikem všichni v okolí. Proto mám i cca 50 piercingu měsíčně. Plus tetování. 

Takže pracuji – jsem ve studiu a jednou přijedu v poledne domů, a v našem domečku už není žádné oblečení, žádné osobní věci a ani kosmetika moji ženy. Ženy, se kterou jsme se nikdy nepohádali, naprosto jsme se milovali a dokázali spolu být i po letech klidně 24 hodin denně. Prožili  jsme společně povodeň, růst i prohry. 

Na lednici jen vzkaz že odchází. 

Odešla, protože se ji hodně změnil mozek. Tři roky jsem pozoroval, jak si třikrát týdne píchá injekci interferonu na roztroušenou sklerózu a zároveň viděl, jak se pomalu mění. Moje životní láska. Ztrácí se empatie, trpělivost, intelekt. 

Jakmile jsem se dozvěděl, ze má RS, přeplánoval jsem úplně všechno. Chtěl jsem zrušit dlouho pěstěné trávníky a udělat všude beton, koupit si invalidní  vozík abychom, až bude na vozíku ona, mohli jezdit okolo našeho domu a užívat si. 

Nezmiňuji, že jsem po dvou velkých operacích, díky mé další super nemoci, hidrodenitidě. Díky ní mi všude hnisá kůže, nemůžu ani sedět – v té době  jsem stále nejlepší prodejce O2 a například na poradách, jako jediný ze sedmdesáti lidí, stojím celých 5 hodin… Dostal jsem bioléčbu, už dokážu přežít. Musím ale každý měsíc do Prahy… 

Tak tedy odešla. Prodali jsme dům. Rozvedli se a od té doby neviděli. Nechal jsem ji 80% peněz z prodeje domu, všechno vybavení, vzal jsem na sebe úvěry co jsme měli a vyplatil ji polovinu hodnoty studia. Prodal jsem pro ni úplně všechno. I dvoje drahé hodinky, moje super kolo, auto, drona,  foto výbavu, DJ výbavu, všechno. Protože je hodně nemocná a protože já ji miluju. Napořád. Čtyři roky jsem ji neviděl, neslyšel a pevně věřím, že se má hezky.

Zbylo mi jen studio. Těsně před koronavirem, dva roky po rozvodu to začalo vypadat dobře – jako ze brzy splatím úvěry, vyrovnání, a budu zase na nule a s dobrým pocitem. Taky jsem chtěl a potřeboval začít masivně šetřit na důchod… 

Lockdown

Jenže já už sedm let každodenně makám na studiu

Přinesl jsem spoustu novinek. Jsem špička v laserech. Donutil jsem „nejlepší“ kliniky v zemi zlevnit své nadhodnocené ceny. Díky mě se v naší zemi používá bezpečnější, rychlejší a výkonnější pico laser – to já jsem to celé nastartoval. Ušetřil jsem čechům miliony korun ročně! Jezdí za mnou z celé země. Nespočtu mladým lidem jsem zachránil obličej. To ke mě posílají kožaři pacienty, když už neví co s nimi. Bylo to opravdu hodně práce, musel jsem pochopit internetový marketing, nové zdroje jako facebook a Instagram, vymyslet celý koncept, každý plakát, brožuru, katalog, kartičku, stránky, reklamní taktiku, design, atd atd. Studio je dnes dokonalé. 

Nemám nic jiného, žádný osobní život. Miluju jednu ženu a jiná mě nějak nezajímá. Bydlím v malém krcálku hned vedle studia. Je to strašná díra, ale mám to do práce rovných 7 metrů!!! Pořád studuji, jsem stále v práci… Miluju svojí práci a nemůžu bez ní být. Raději než cigarety jsem nakoupil rukavice, po 29 letech jsem přestal kouřit. Kvůli mému studiu.

Navíc mám stále na krku syna, přišel ke mě ve 13-ti letech. Dneska je mu 23, nedodělal školu a stále odmítá pracovat, odmítá mi pomáhat, odmítá se podílet vlastně na čemkoliv. Stojí mě jen peníze. Vidí, že už fyzicky nemůžu, stále ale leží na své postýlce a naříká, jak je unavený. Asi dnešní doba… Nyní jsem mu tedy naznačil, že by mohl konečně začít přispívat na jídlo a nájem a on mě ihned poslal do patřičných míst – že prý na něco zrovna šetří. Ano, je to sobec a ano, částečně za to můžu i já, jsem na něj moc hodný, ale hlavně za to může jeho matka, která do něj nedokázala dostat vůbec nic. Miluju ho, je to můj syn, kdybych ale neměl morální povinnost se o něj postarat, dávno bych ho vyhodil. Je to čistokrevný příživník… Dokonce vidí, že tady pláču zoufalstvím a nehne to s ním. Nedokážu si představit, že bych takhle sosal maminku. Že bych nepomohl???  Umřel bych hanbou. Bohužel, na syna nejsem moc hrdý… Mrzí mě to.

Najednou pět měsíců nesmím pracovat. 

Měl jsem našetřeno, takže docela dobrý…. Alespoň byl čas rozmyslet a připravit další reklamy a taktiku. 

Konečně jsme na Vánoce lockdown zrušili. Investoval jsem znovu a pustil tedy nové reklamy. A kalendář se plnil. Po měsíci to vláda znovu zavřela. Parádní šok. Už to začalo byt horší. 

78000 výdaje, příjmy nula.

Dostal jsem kompenzační bonus. 

Ihned odeslán na splátky. Další taky. Jsem totiž charakter. Nedokážu utrácet, když vím, že někde dlužím. Raději nejím, ale pošlu peníze.

Přes půl roku čekám, až začne sezóna. Znovu vyhlášen nouzový stav? Tak a dost!

Už nemůžu. Končím, zavírám víko a opouštím tě, světě k ničemu.

Nemám sílu, už žádnou. Tento krásný stát se rozhodl, že nebudu jíst, zakázal mi zajistit si obživu a bydlení kvůli debilním a senilním důchodcům. Nenávidím je všechny. Tento stát, v čele s celoživotně přežraným premiérem, poradí na jasnou existenční otázku – co mám teď dělat – jasnou radou – musíme očkovat a bude to lepší, jiná cesta není… Jasný, chápu, ale já už dávno nebudu žít, ty slovenský oligarcho.

Solidarita. 5 měsíců jsem nesměl vůbec sáhnout na práci. Jistě. 78000 Kč náklady a pronajímatel prostor ještě pro jistotu zvýšil nájem. Nikdo se nezajímá a všichni mlčí.

Celý život makám na tom, abych nebyl závislý. Na nikom. Nejsem a nebyl jsem státu na obtíž, platím daně a pojištění. Vždycky jsem si dokázal vydělat prachy, i když jsem neměl vzdělání… Nikdy jsem nestrádal, jen v dětství a znovu až teď. 

Investoval jsem vše našetřené do reklamy. A najednou stopka. Říkám si – důchodce musíme chránit – i když jsem nikdy žádného svého důchodce neměl. 

Druhý lockdown, druhá sezóna v prdeli. Orosilo se mi čelo a zůstalo už orosené.

Dojel jsem na nulu. Žiju ze dne na den. Bojím se každé pošty, faktury, auta s polepem ČEZu.

Všichni mlčí – a podnikatelé si to nechávají líbit… Jistě, máme se co ohánět, nemůžeme protestovat a demonstrovat anebo jinak zbytečně plýtvat časem…

Třetí sezónu už prostě nemám z čeho. Jednoduše není kde brát. Co šlo, jsem už prodal.

Je prosinec a já už teď vím, že fyzicky nemám šanci přežít Nový rok. Není to prostě možné. Už nyní jím jen rohlíky s máslem a to jen jednou za dva dny. Hubnu tak, že je to už vidět. Na kompenzační bonus seru, strčte si ho do prdelky Vážená ministryně. Zkuste místo toho jíst tak, jak musím kvůli Vám já. To Vy tady máte čekat před mým studiem s nataženou rukou a penězi jako omluvou za to, co jste způsobili. Místo toho myslíte, že budeme netrpělivě sedět u televize a hltat plky, které na nás prská nějakej Slovák… Kurva a z čeho tu televizi asi mám zaplatit???

Já mám krásnou televizi, ale nemám programy, protože prostě nejsou zadarmo.

Ne, nebudu už žádat o „bonus“, protože nebudu mít už přístup k internetu. Je to jednoduchá matematika – tohle se snad museli učit i na Slovensku. Pokud nemám jak zaplatit, nebudu mít produkt nebo službu. A je jedno, jestli se očkuje nebo ne. Nikoho nezajímá, že za to nemůžu, prostě mi vypnou telefon i internet. Odpojí elektriku a finito.

Na tohle já čekat nemůžu. Prožil jsem až příliš mnoho chudoby a příliš bolesti.

Nyní, opět díky vládě, nemám zbytečné peníze na benzín a proto jsem už dlouhých a bolestivých 5 měsíců nebyl v Praze u lékaře a nedostal tak svojí biologickou léčbu. Nemám na to a nemám si ani kde půjčit. Tudíž každý den trpím nepředstavitelnými bolestmi rozpadající se kůže. Pláču smutkem a bolestí, každý den zhruba hodinu. Jsem dospělý muž, avšak pláču bolestí stále.

Nejsem zlý, nikdy jsem nepřál nikomu nic ošklivého, Až doteď. Přál bych z celého srdce všem ve vládě, doslova všem, jeden, jediný den s bolestmi jako mám já. A donutil bych všechny se u toho ještě pěkně usmívat. Mistře ze Slovenska – ani deset minut byste nedal. A já trpím jen kvůli Vám.

————

Poprvé v životě jsem byl šťastný, že jdu volit. Babiše. Konečně někdo, kdo udělá pořádek v nepoctivých. Neskutečně jsem mu fandil a obdivoval jej. Já jsem hlásil všechny příjmy –  vždycky. Někdo jiný ne. Moje tchyně do EET posílala zásadně účtenky na 20 haléřů místo skutečné částky a nic se nestalo. Prý by se nějak kdyžtak vymluvila. Asi ano, neboť když jí přišel třeba z O2 samoinstalační balíček internetu, tak zásilku ani nerozdělala a jen položila k telefonu. Po 14-ti dnech ale volá a vážně se diví, že ten zpropadenej  internet nějak nefunguje a že se asi sám nenainstaloval, neboť stále leží vedle telefonu… Vždycky jsem se za něj bil a nedal na Babiše dopustit. Bránil jsem ho před zlou a zákeřnou tchýní, obhajoval jsem samotné EET ve studiu a děkoval neexistujícímu bohu za zrození a seslání všech se jménem Andrej.

Teď toho inženýra nenávidím. Přeju Vám, Andreji, ať umíráte také nešťastný a ve velkých bolestech, stejně jako já právě teď. A protože jste zničil úplně všechno, co jsem měl, přeji Vám jen to opravdu hodně zlé. Pokud existuje karma, jistojistě bude Vaše duše neskutečně dlouho bloumat v prázdnotě, než se znovu narodí – budete tudíž hodně trpět. Pokud neexistuje karma, přeji si z celé mé ublížené duše, abyste za tuhle újmu zaplatil jen ceny nejvyšší a přišel o všechno a všechny, co máte rád. Na základě vesmírného přání, na základě tajemství nebo jakékoliv jiné blbosti. Je mi to líto, a ač se těmto slovům jistě vysmějete, jednou si určitě vzpomenete. Ono se totiž kletba seslaná v jejím příjemcem způsobených bolestech tak nějak záhadně často plní. Ale kdo by tomu věřil, že?

Mě vůbec nezajímá, jak je na tom tenhle blbej stát, ve kterém už 43 let jen trpím. Okradli jste mě – ne, nebyl to virus – a jediný správný řešení je a bylo  – vyplatit podnikatelům bez keců ušlé zisky. Tečka… Všechno ostatní je krádež. Stát okradl podnikatele a my zase jenom čumíme místo toho, abychom se sbalili a šli postřílet bezostyšně všechny ve vládě.  Jsme Češi – 40 let budeme zase držet hubu poté, co nám Slovák pozabíjí podnikatele a střední třídu. Ještě ho pokud možno zvolme prezidentem…

Nechci tu být už vůbec.

Nesmazatelná odpovědnost existuje, zde je moje první poslední šance…

Vážený Andreji Babiši,

viním Vás osobně ze ztráty mého podnikání,

z fatálního nedostatku financí, ze zhoršeného zdraví a z mé následné smrti, která nevyhnutelně přijde. Vše se stalo a stane na základě Vámi a Vaší pusou vyslovených nařízení, nedostal jsem žádnou možnost se uživit a proto, jako jediného viníka, Vás žádám o své peníze. Připravil jste mě o ně a já je chci zpátky.

Dlužíte mi 1.920.000 kč, které jsem kvůli Vám dlužen zase já a dále mi dlužíte také ještě ušlý zisk, bez předpokládaného růstu, ve výši 120000 kč měsíčně od doby prvního lockdownu. Tudíž mám u Vás téměř pět milionů korun… Můžete se smát, ale…

Žádám Vás o zaplacení, ve jménu očištění Vaší duše, pokud tedy něco jako nebe existuje a ve jménu smytí krve, pomalu ulpívající na Vašich rukách. Očekávám peníze do vánoc (pak už to nemá smysl, neboť by to zdědil můj super syn) na můj účet u RB – 1140148001/5500

Myslím si však, že větší šanci mám asi vyhrát ve sportce než se domoci reálné spravedlnosti právě od Vás. Bylo by to fér a pohádkové, ale myslím, že pan Slovák bude dál nerušeně bohatnout, slintat do mikrofonů a popírat střety zájmů zatímco já budu už zapomenutý, mimo tento svět.

Takže, milý kamaráde internete, jestli můžeš, přesvědč nějak pana viníka Babiše, ať mi pošle co nejdřív moje peníze. Pak světu zase uvěřím.

Anebo mi prosím pomoz alespoň propagovat moje čísla do sportky, to je ta druhá poslední šance abych neumřel hlady a zimou. Přej si taky čísla : 3, 7, 8, 15, 37, 43. Za poslední peníze totiž vsadím…

Jenže jsem realista. Babiš se na mě samozřejmě vyprdne, tenhle génius odmítá zodpovědnost, což je jednak nechutné a navíc to stále však znamená, že má na rukou mojí, zatím nesmytelnou krev.

V rámci racionální přípravy jsem si už zjistil, jaké je letální množství určitého léku a už jsem dobře zásoben. Již jsem se smířil, smrti se nebojím a chudoby už také ne, letošní vánoce totiž určitě nepřežiju. Vím to. Rozhodl jsem se dobrovolně odejít z tohoto světa.

Zázraky se nedějí, bohužel.

Nevěřím v boha – a to, že dovolíme vypaseným pohádkářům přijímat od věřících chudáků glorifikace je tristní, apropos to že na to ještě přispíváme, je morálně neospraveditelné.

Vždyť takto se mohu třeba já prohlásit za perníkovou chaloupku a požádat o peníze – podle této praxe. Vždyť bůh je jen dětská pohádka a ví to dávno úplně všichni. Nezapomeňme, že jsem již jednou umřel, vím mnohem jistěji, že entita zvaná „bůh“ není.

Věřím však v cosi. Něco vyššího, něco, k čemu při nejhorších okamžicích vždycky vzhlížím.  Proto vím, že ať už přežiju či nikoliv, je to dobře. Také vím, že viníci budou stoprocentně platit… A to je také dobře, Andreji. Vy si to možná nemyslíte, ale ty Vaše zlaťáky si do hrobu nevezmete :-) A navíc, už jste dost starej, takže stejně asi pojdete celkem brzy. Budu tam čekat a ukážu Vám, jak se umím mstít, ukážu Vám, co je bída.

Tak jo – ja už se nechci a nemůžu dál účastnit. Už moc a moc trpím. Už nechci mít zase hlad, neudělal jsem nic špatně. SAKRA JÁ JSEM NEUDĚLAL NIC ŠPATNĚ!  A za to teď hezky chcípnu, To je fér.

To tenhle svět v rukách neschopných joudů, co mají nonstop mastnou bradu, mě zabil, Tenhle svět prostě není už pro mě. Celý život na hovno a teď už nesmím ani pracovat. Bytostně tu nechci být.

Mami, měla jsi pravdu, neměl jsem se narodit. Promiň.

Vážený kamaráde, internete. Jestli ani jedna poslední možnost nevyjde, věř, že hodiny strávené s tebou a tvým studiem, zkoumáním a programováním ve tvých kódech považuji za nejlépe strávené hodiny v mém životě… Přeji ti mnoho dalšího rozvoje a málo virů.

Dodavatelům a společnostem, kterým jsem nestihl zaplatit za faktury se omlouvám, nechť se všichni přihlásí do dědického řízení. V opačném případě zdědí vše můj syn, který si, bohužel, nezaslouží zdědit ani desetník.

Víc peněz na jídlo a žití než do vánoc nemám, nekradu a ani nebudu, kouzlit neumím. Stát mě nutí umřít hlady, tak jako správný občan uposlechnu.

Spokojen státe? Lepší? Gratuluji.

Děkuji a loučím se, Tom Prokop, Studio ME Česká Lípa.